Geomorfologie

Orlické hory patří jako geomorfologický celek do Krkonošsko-jesenické (Sudetské) soustavy a prošly s ní společným vývojem od starohor do přítomnosti.

Celé pásmo Orlických hor od státní hranice nad Olešnicí v O.h. po jižní úbočí Bukové hory nad Heřmanicemi (mimo CHKO) 
je dlouhé 55 km, jeho šířka kolísá mezi 3 až 8 km. Nejširší je mezi Neratovem a Souvlastním, kde z hlavního hřbetu vybíhají další rozsochy k západu i k východu. Dobrá polovina délky a plochy připadá na nejvyšší severní část, Deštenskou hornatinu, 
od Olešnice v O.h. po Bartošovice v O.h.

K Deštenské hornatině se přičleňuje nevelký prostor Orlickozáhorské brázdy. V typologickém členění reliéfu má ovšem samostatné postavení pro svou geologickou stavbu i geomorfologickou tvářnost.

Na severu začíná Deštenská hornatina strmě se zvedajícím úbočím Vrchmezí. Odtud směrem k Šerlichu se terén udržuje 
v nadmořské výšce nad 1 000 m, ze hřebene na Polomském kopci odbočuje nejmohutnější rozsocha se Sedloňovským vrchem.

Nejmohutnější část orlického hřbetu mezi Šerlichem a Čertovým dolem se od severní části liší svým složením i celkovým vzhledem. Méně odolné svory, které nenápadně vystupují ze zvětraliny na Vrchmezí i Šerlichu, vystřídávají dále k jihu velmi pevné ortoruly a migmatity budující Malou i Velkou Deštnou, Maruši, Jelenku i Korunu. Jejich vrcholové plošiny jsou poměrně rozlehlé zvláště na Velké Deštné.

Jižní sráz vrchu Koruna směřující do Čertova dolu patří mezi nejprudší v Orlických horách. Vznikly na něm tři balvanové proudy, 
z nichž největší dosahuje délky 100 m a nahoře šířky až 20 m.

Vrchol Vápenného vrchu nese v pruhu 50 x 300m největší skupinu skalek v celých Orlických horách. Nejvýraznější jižní skalka je chráněna jako přírodní památka Sfinga.

Lubný/Karlův vrch/ (946 m n.m.) se táhne od Zákoutí ke Zdobnici v délce přibližně 4 km souběžně s hlavním hřbetem. 
K západu z něho stéká Kněžna a přítoky její i Bělé.

Od Bartošovic směrem k Mladkovu a Klášterci n.Orl. navazuje na Deštenskou hornatinu - Mladkovská vrchovina. Severní část vrchoviny tvoří plochý hřbet Žambereckých lesů, sklánějící se rovnoměrně k jihu mezi Údolíčkem a Bartošovicemi v O.h. Sklon svahů k Divoké Orlici u Ostrova a Zemské brány je již mnohem prudší. Průlomové údolí Divoké Orlice od pohraničního mostu 
u Zemské brány k hornímu okraji Klášterce V Potocích je sice sotva 4 km dlouhé, vyniká však nejen prudkým spádem, ale i skalními útvary na březích a mohutnými balvany v řečišti. Vodní tok se mezi mnohametrovými balvany tříští a vytváří kaskády peřejí s hlubokými tůněmi. Eroze, víření vody a unášené valouny vymlely v balvanu ležícím poblíž levého břehu pod největšími skalními bloky ojedinělý obří hrnec, protažený po proudu na 50 cm při šířce 25 cm a hloubce 20 cm. Ojedinělé skupiny skal sbíhají ze strání po obou březích. Největší z nich jsou tzv. Ledříčkovy skály na pravém břehu.

Náchodská pahorkatina se v CHKO prostírá od Olešnice, Deštného a Zdobnice k severnímu okraji Javornice, 
odtud k Souvlastnímu a Nebeské Rybné. Jejím nejvýraznějším bodem na západě CHKO je vyvřelé těleso Špičáku vystupující 
jako protějšek Sedloňovského vrchu nad kotlinou Deštného. Odtud k jihovýchodu je reltivně mírný reliéf přerušen průlomovým údolím Bělé mezi Deštným a Skuhrovem n.B. se strmými zalesněnými stráněmi 150 až 200 m vysokými. Další údolí Kněžné východně od Uhřínova a Zdobnice pod stejnojmennou vesnicí mají podobné i když poněkud mírnější tvary.

Nepatrná část CHKO v okolí Pěčína náleží k Žamberské pahorkatině charakteristické méně členitým reliéfem. 
Výjimkou jsou údolí Zdobnice a Říčky v oblasti jejich soutoku s více než stometrovými údolními srázy.

Správa CHKO Orlické hory

Vyhledávání

Regionální pracoviště

Regionální pracoviště
Resort životního prostředí další instituce resortu ŽP
Skrýt